Social Networking
Z Virtuniv
Introduction to the Proceedings
Name of the proseedings: SOCIAL NETWORKING
English version
The thing which propelled humanity always was the interconnectivity of thoughts and also of the people who brought or carried those thoughts further. Openness and communication were always carriers of progress, but the degree of the openness was under the control of the participants themselves, sometimes even restricted further to a select elite group. This does not apply any more. Information and communication technology is a source of communication, interconnectivity, and networking that arise independently from our consciousness - like a gust of wind. We use technologies and they connect us unceasingly, further and with greater breadth, even though it was not an original goal of our actions. The coldness of technology is not only alleviated with its social dimension, but the technologies themselves bring with them the warmth of human presence! The necessity of acclimatization into a new “climate,” for everybody who wants to be effective, is obvious. We must learn to familiarize ourselves with the environment of nets, we must consider the ecology of this new system, including the ecology of learning.
The teachers of our grandfathers used to worry that their students would learn something from another source that they did not know. Weak characters were overtaken by panic imagining that in such a situation they would not be able to react and adequately explain an answer. Yes, times have changed. This phobia seems humorous to us – we have realized and accepted that information can arise from anywhere. An educator is no longer the central source or the filter to the flow of knowledge. The media, advertizing, executives, and not even institutions are able to maintain this position. A teacher is no longer in a position to convey what comes “from above”, and he is not even the one who is the conveyor of the message “from above”. He is not afraid of it, he is reconciled to it, and he is expecting it it. However, that is not enough. The question is, can he adequately USE The STRENGTH OF THIS NEW REALITY – and recognize that it is, indeed, a new reality! Is the educator capable of directing his activities in a way, so that in the process of educating, he strengthens this reality, so that in which anybody, even his student, is able to access and work with the same information as he is able to himself? Can he be instrumental to his students in their unique, self-driven research, the subsequent analysis and reconfiguration of this information, and the consequent offering of this information to others? The role of the educator does not become obsolete even in a knowledge society, but only if he is able to transform the ubiquitous information into knowledge in a more flexible way than his student. Where he is able to, with greater vision, find his way in the chaos of discovery, where he can see things in their complexity and in their correlations, his role remains. A system, educational or any other, can keep up with changes, which in this case are independent of us, only if it is able to extract from anywhere what is connected to what was previous, what is necessary for further advancement, or for the search for specific solutions, even if it is in the pure sciences. A strength for an individual, and even for a whole system, of which he is a part, is in the identification of more and more models, which can be applied to new and newer situations. The advantage is in the discovery of relevance in things that are just passing by.
From there it is only a small step towards the identification of the requirements of today’s teacher – he must pass on the knowledge in the field that he is an expert in. A teacher’s mission is not in the forwarding of a complete package of information, which he foolishly assumes could become the students’ information. He cannot hide the ever present chaos from a student; moreover, he cannot pretend that it does not exist, by carefully selecting not only the content, but even the specific way to obtain it. The teacher cannot force on his students the idea that this “package” is the only one needed for their further development. This approach cannot function, because the fulfillment of an individual’s potential lies in recognizing and respecting his individuality, even his professional expertise. Only the loosening of the control over the influx of information to individuals can lead to their real development.
A good teacher was always able to accept that his students were able to find an equally good, maybe even better, solution than himself, but, only today, the whole system is able to take advantage of this widely! *nerozumime,skypni, vysvetli, prelozime**(Up to next group of stars is not correct, we need help understanding what you mean) There are information and communication technologies, where to establish and further make available by connecting to the net it is happening by itself. We have here ICTs, when to create and further make available by connecting to the net goes by itself. ****** Only one who is part of the connection, who is presenting himself and is accepted as an adequate member of the net, has the strength of effectiveness. From that there is only a small step to beginning to accept the reality known as Connectivism. It is gratifying that the presentations at these three conferences are in alignment with these trends! For example, one conference focuses on Wiki Medical School Textbooks, which are created by hundreds, soon to be thousands, of wiki articles written by students and used for their education, and more importantly they are respected and officially used in the education process by their professors. Without apprehensions about their competency! Did they take large liberties, these “hotshot doctors”? Is it a risk? No. They merely understood earlier than the others.
The traditional concept of education forces us to view knowledge as a static storage space. Reservoirs of knowledge are transforming into rivers that flow. The centralized elements of yesterday are transformed into the decentralized and net-like structure of today. The flow of knowledge is the pipeline of today’s generation.
Hierarchically directed (top-down) and clearly predefined methods are failing since they are unable to react and adapt to changes quickly. While new technologies started working on the day they were connected with the internet, people do not change very willingly or voluntarily. To leave one’s place at the top of a hierarchical structure is painful and only a few would give it up voluntarily. In addition, students do not want to give up their comfort and security in the sense of “being taught” either. Fortunately, no one had to ask for their permission – a net structure without peaks and valleys is already here. People are also the elements of the net wherein their differences and individuality are respected. Information and communication technologies respect these differences and still more and more they are also respected by us, people.
Allow me to mention a few key words found below and on the cover from a quoted publication: Chaos. Complexity. Emergence. Pattern recognition. Sensing. Meaning making.
Educators, let us respect that “Individuals want control of their space. They want to create the ecology in which they function and learn.” [Siemens, Knowing Knowledge, p. 99].
Social Networking aneb Slovo úvodem ke Sborníku konferencí ICT Bridges, Slunečnice a Silesain Moodle Moot 2009
Propojování myšlenek a také lidí, jež je přinášejí či přenášejí, bylo vždy tím, co žene lidské bytí kupředu. Otevřenost a sdílení byly odjakživa nositeli pokroku, avšak míra realizace té otevřenosti byla, tak říkajíc, pod kontrolou aktérů samých, někdy dokonce jen vybraných. To dále neplatí. Informační a komunikační technologie přinášejí proud sdílení, propojování, síťování, který věje, snad se dá říci, nezávisle na našem vědomí – jako vítr. Využíváme technologie, a ty nás propojují každým okamžikem dál a s dalšími, i když to ani nebylo cílem našeho konání. Chlad technologií je nikoliv pouze doplňován sociálním rozměrem. Technologie samy teplo lidské přítomnosti s sebou nesou! Nutnost aklimatizace na nové „povětrnostní“ podmínky každého, kdo chce efektivně obstát, je nasnadě. Učme se prostředí sítí poznávat, dbejme o ekologii tohoto nového prostředí, ekologii prostředí pro učení se (learning ecology) nevyjímaje.
Učitel současných dědečků se obával, že se jeho žák někde doví něco, co on sám nezná. Slabé povahy podléhaly panice v představě toho, že v takových situacích nebudou schopny reagovat a adekvátně vysvětlovat a odpovídat. Ano, časy se mění. Tato představa se nám již nutně musí zdát úsměvná – pochopili a přijali jsme, že informace přicházejí odevšad. Pedagog přestává být tím, kdo z centra filtruje toky vědění. Stejně jako si tento postoj není schopen udržet tisk, reklama, řídící pracovník ani instituce.
Učitel již nemá moc prosazovat jen to, co je „shůry dáno“, ba ani není tím, kdo „seshora dává“. Nebojí se, smířil se, počítá s tím. To je však málo. Otázkou je, zda dokáže adekvátně VYUŽÍT SÍLY TÉTO NOVÉ REALITY – a že je to realita nové kvality! Dokáže pedagog své aktivity vést tak, aby v procesu vzdělávání umocňoval skutečnost, kdy je kdokoliv, tedy i jeho žák, schopen mít a zpracovávat tytéž informace jako on sám? Dokáže svému žáku být nápomocen při jejich přetváření a při jejich následném poskytování dalším?
Role učitele nekončí ani ve znalostní společnosti, ale jen potud, pokud je schopen všudypřítomné informace přetvářet ve znalosti pružněji, než to dokáže jeho žák. Jeho role přetrvává tam, kde se s větším nadhledem dokáže vyznat v chaosu poznávání, kde dokáže pohlížet na věci komplexněji, v souvislostech. Systém, vzdělávací i každý jiný, dokáže se změnami, které jsou zde nezávisle na nás, držet krok, jen pokud je schopen vylupovat odkudkoliv to, co má vztah k předchozímu, co je potřebné pro další postup, pro hledání konkrétního řešení, byť v čisté vědě. Síla pro jedince i pro celý systém, jehož je součástí, je v identifikování dalších a dalších vzorů – kopyt, na které lze nasazovat nové a nové situace. Síla je v objevování významů toho, co jde jen tak kolem nás.
Od toho je již krůček k vymezení požadavků na dnešního učitele – to, v čem má převahu, by měl předávat dále. Poslání učitele nespočívá v předávání hotových balíků informací, o kterých se leckdy bláhově domnívá, že by se mohly stát žákovými znalostmi. Nemůže nadále před žákem, natož před studentem, všudypřítomný chaos zastírat, natož předstírat, že neexistuje, a to tím, že ostře vybírá nejen obsah, ale navíc také cestu k jeho osvojování si. Učitel nemůže nadále žákům vnucovat, že právě „tento balík“ je ten, který je pro jejich další růst jediný potřebný. Tento přístup nemůže fungovat, neboť využití potenciálu jedince spočívá v respektování jeho jinakosti, tedy i jinakosti v jeho profesní odbornosti. Jen uvolnění kontroly nad tokem znalostí jedince může vést k jejich skutečnému rozvoji.
Dobrý učitel vždy dokázal přijmout, že jeho žáci jsou schopni nacházet stejně dobrá, možná i lepší řešení než on sám, ale až dnes je celý systém schopen této skutečnosti široce využívat! Lidé a jejich komunikace jsou podporovány službami Web 2.0, kdy tvořit a dále poskytovat do sítě pro další jde samo sebou. Sílu efektivity má jen ten, kdo je součástí propojení, kdo se sám prezentuje a současně je přijímán jako adekvátní prvek sítě. Odtud je jen krůček k začátkům přijímání reality zvané Connectivism. Je potěšitelné, že také prezentace na těchto třech konferencích jsou s trendem v souladu! Za všechny jmenujme Wiki Skripta Lékařských fakult, jež jsou tvořena stovkami, brzy tisíci wiki článků psaných studenty a využívána pro jejich vzdělávání, ba co více, respektována a oficiálně využívána ve vzdělávacím procesu jejich pedagogy. Bez obav o jejich kompetentnost! Dovolili si hodně, páni lékaři? Riskují? Nikoliv. Pouze pochopili dříve než ostatní.
Tradiční pojetí vzdělávání vnucuje pohled na znalosti jako na statickou zásobárnu. Znalostní reservoáry se stávají řekami, toky. Centralizované prvky včerejška jsou přetvářeny do decentralizované a síťové struktury dneška. Tok znalostí je ropovodem dnešní generace.
Hierarchicky ze shora řízené a předem jasně definované metody selhávají, neboť nejsou schopny rychle reagovat a adaptovat se na změny. Počítejme však s tím, že zatímco nové technologie nastoupily dnem, kdy byly poslány na web, lidé se příliš ochotně a dobrovolně nemění. Opouštět místa na vrcholcích hierarchické struktury je bolestné a jen málokdo se jich vzdává dobrovolně. Ale co více, ani studenti se nevzdávají svého pohodlí ve smyslu „být učen“. Naštěstí se nikdo neptá – síťová struktura, tj. struktura bez vrcholků a propadů – je zde. A prvky sítě jsou také lidé. Lidé ve své odlišnosti a s respektováním své individuality. To vše respektují informační a komunikační technologie a stále více to respektujeme také my, lidé.
Dovolte dále bez překladu, v němž by se mohlo leccos pokroutit, několik klíčových slov ze zde níže a na obálce citované publikace: Chaos. Complexity. Emergence. Pattern recognition. Sensing. Meaning making. My učitelé, respektujme, že „Individuals want control of their space. They want to create the ecology in which they function and learn.“ [Siemens, Knowing Knowledge, str. 99].
